Před mnoha lety jsem strávil nějaký čas sepisováním specifikací softwaru pomocí predikátové logiky prvního řádu. Byl to zajímavý způsob, jak uvažovat o invariantách za pomoci diskrétní matematiky namísto použití obvyklého zápisu v přirozeném jazyce. Pomohlo to vnést přesnost tam, kde hrozila dvojsmyslnost, a důslednost tam, kde by vysvětlování probíhalo neurčitými gesty.

Ve stejnou dobu jsem procházel několik moderních i středověkých knih o výrokové logice, mezi které patřila A Handbook of Logical Fallacies Roberta Guly. Gulova kniha mi připomněla seznam heuristik o argumentaci, který jsem si naškrábal do poznámek o dekádu dřív. Byly výsledkem několikaletých diskuzí s cizími lidmi v diskuzních fórech a obsahovaly věci jako „snaž se nedělat o věcech obecné závěry.” Což mi dnes přijde očividné, ale pro školáka to tehdy bylo zásadní poznání.

Rychle se ukázalo, že formalizovat vlastní uvažování může mít praktické přínosy, tedy jasnost myšlení a vyjadřování, objektivitu a větší jistotu. Schopnost analyzovat argumenty také pomohla poskytnout měřítko při rozhodování, kdy se stáhnout z diskuzí, které by nejspíš byly zbytečné.

Témata a události, která ovlivňují naše životy a společnosti, ve kterých žijeme, například lidská práva nebo volby, obvykle vedou k diskuzím o přístupech a přesvědčeních. Sledováním takových debat jde snadno získat dojem, že velká část z nich trpí nedostatkem logického myšlení. Cílem spisů o logice někdy bývá pomoci lidem nalézt nástroje a přístupy, které logické myšlení umožňují, a vedou tedy k přínosnějším debatám.

Poukazovat na důsledky znamená obhajovat nebo vyvracet pravdivost nějakého tvrzení poukazováním na jeho důsledky. To, že výrok by měl nepříjemné důsledky, neznamená, že je nepravdivý. Podobně se výrok nestane pravdivým jen proto, že má dobré důsledky. David Hackett Fischer to vystihl slovy: „Nelze předpokládat, že lze vlastnosti důsledku volně přisoudit jeho příčinám.”

V případě, že následky jsou dobré, snaží se argument podporovat naděje publika v duchu rčení „přání otcem myšlenky”. Se špatnými následky se argument snaží u publika vyvolat strach. Příklad z Dostojevského: „Není-li Bůh, je vše povoleno.” Když vynecháme diskuzi o objektivní morálce, poukázat na nepříjemné dopady materialistického pohledu na svět nevypovídá nic o tom, jestli Bůh je nebo není.

Měli bychom si uvědomovat, že tento druh argumentu je klamný jen pokud se zabýváme tvrzením, u kterého lze mluvit o možnosti rozlišit objektivní pravdu, ne v případě, že se zabývá rozhodováním nebo přístupy [Curtis], například když se politik staví proti zvyšování daní ze strachu, že to bude mít dopady na životy jeho voličů.

Odvolávat se na autoritu znamená odvolávat se na skromnost druhého [Engel], jde o vyvolávání dojmu, že jiní lidé jsou věci znalejší. Převážná většina věcí, v jejichž existenci věříme, jako jsou atomy nebo sluneční soustava, se opírá o spolehlivé autority, stejně jako, jak zmínil C. S. Lewis, všechna historická tvrzení. Je tedy možné se rozumně odvolávat na autority vhodné, což dělají typicky vědci a akademici. Z tohoto typu argumentu se stane klam ve chvíli, kdy se odvoláváme na autoritu, která není expertem na probírané téma. Stojí za zmínku i další podobný klam, odvolávání se na vágní autority, kde je myšlenka přisouzena neurčitému kolektivu. Například Profesoři v Německu ukázali, že to a to je pravda.

Dalším druhem odvolávání se na nevhodné autority je odvolávání se na dávnou moudrost, kde něco má být pravda jen proto, že tomu lidé odedávna věřili. Například Astrologie byla praktikována v technologicky pokročilých civilizacích, jako byla stará Čína, určitě tedy funguje. Na dávnou moudrost se dá odvolávat při podpoře věcí, které jsou výstřední nebo se mění s průběhem času. Například Lidé před mnoha staletími spali v noci devět hodin, proto takto dlouho potřebujeme spát i dnes. Lze najít spoustu různých důvodů, kvůli kterým dřív lidé spali déle. Samotný fakt, že tomu tak bylo, však žádný důkaz na podporu argumentu neposkytuje.

Klam předpokládá, že existuje příčina nějaké události, přestože nejsou důkazy o tom, že by událost skutečně nějakou příčinu měla. Dvě události se mohou udát jedna po druhé nebo zároveň i proto, že spolu souvisí, ať už čistě náhodou nebo protože mají společnou nějakou skrytou příčinu, ale závěr, že existuje příčinné propojení, nelze udělat bez důkazů. To nedávné zemětřesení nastalo, protože lidé neposlouchali svého krále není platný argument.

Klam má typy „chybná časová souslednost” a „souběh událostí”. U prvního předpokládáme, že první událost musela způsobit druhou jen proto, že jí předcházela. Ve druhém případě prohlásíme, že jedna událost druhou způsobila jen proto, že se staly ve stejnou dobu. Toto bývá označováno jako zaměňování korelace s kauzalitou.⁴

Následující příklad parafrázuje baviče Stewarta Leeho: Nemůžu říct, že když jsem v roce 1976 nakreslil robota, a Hvězdné války vyšly až potom, že mi ten nápad museli ukrást. A ještě jiný příklad, který jsem nedávno potkal v jednom online fóru: Útočník shodil webové stránky železniční společnosti, a když jsem se díval na příjezdy vlaků, samozřejmě všechny měly zpoždění! Co si ale pisatel neuvědomil je, že vlakům se podaří jet přesně na čas jen výjimečně, takže bez prověření je tato souvislost neopodstatněná.

⁴ Ukazuje se, že obliba čokolády a šance na získání Nobelovky spolu úzce korelují, což možná dodá naději lidem, kteří mají čokoládu v oblibě.

Na tento klam narazíme, když zobecňujeme podle vzorku, který je příliš malý nebo příliš výjimečný, než aby mohl představovat celou populaci. Například když se zeptáme deseti lidí na ulici, co si myslí o vládním plánu na snížení deficitu, nemůžeme prohlásit, že výsledky zachycují postoje celé země.

Ačkoliv je unáhlené zobecnění pohodlné, může mít drahé či katastrofické následky. Například by se dalo říci, že předpoklady inženýrů, které vedly k explozi rakety Ariane 5 během jejího prvního startu, byly výsledkem unáhleného zobecnění: soubor testů, které byly použity pro kontroler Ariane 4, nebyl dost široký na to, aby pokryl veškeré způsoby použití kontroleru v Ariane 5. To, jestli taková rozhodnutí projdou, většinou závisí na argumentačních schopnostech inženýrů a manažerů. Tento a další podobné příklady jsou tedy pro naše zkoumání klamů důležité.

Tady je další příklad z Alenky v říši divů, kde Alenka z toho, že plave ve vodě, usuzuje, že někde poblíž musí být nádraží, a tedy i pomoc: „Alenka byla jednou s rodiči u moře a její představa mořského břehu od té doby byla řada kabin na svlékání, děti, hrabající v písku dřevěnými lopatkami, vzadu řada domů a za nimi železniční stanice.” [Caroll]

Někdy můžeme tvrdit něco obecného o celé kategorii věcí. Když pak budeme čelit důkazům, které naše tvrzení nabourávají, namísto abychom přijali nebo zamítli samotné důkazy, změníme kritéria, podle kterých vyhodnocujeme členství v dané kategorii.⁶

Například by někdo mohl tvrdit, že programátoři jsou společensky neschopní tvorové. Když někdo přijde a bude oponovat tvrzení řka: „Ale John je programátor, a ve společnosti je jako ryba ve vodě”, může to vyprovokovat odpověď: „Ano, ale John není opravdový programátor.” Není tu jasné, jaké vlastnosti má programátor, ani kategorie programátora není definována tak jasně, jako dejme tomu kategorie lidí s modrýma očima. Tato nejednoznačnost dovoluje tvrdohlavé mysli redefinovat si věci podle potřeby.

Tento klam pojmenoval Antony Flew ve své knize Thinking about Thinking. Dává v ní následující příklad: Hamish čte noviny, kde narazí na článek o Angličanovi, který spáchal ohavný zločin, a reaguje na něj, řka: „Žádný Skot by takovou věc neudělal.” Dalšího dne narazí na článek o Skotovi, který se dopustil zločinu ještě horšího, ale místo aby změnil svůj závěr o Skotech, reaguje na něj prohlášením: „Žádný pravý Skot by takovou věc neudělal.”

⁶ Když si útočící kategorii redefinuje svévolně, při vědomí toho, že tak činí, a záměrně ji zkresluje, půjde o podsunutý argument.

Klamné propojení diskredituje argument poukázáním na to, že podobnou myšlenku sdílí nějaký společensky démonizovaný jedinec nebo skupina. Například Můj oponent volá po zdravotnickém systému, který by připomínal socialistický model. To je samozřejmě nepřijatelné. Ať už navrhovaný systém zdravotnictví připomíná systém v socialistických zemích nebo ne, nemá to jakýkoli vliv na to, jestli je dobrý nebo špatný; jde o non sequitur, nesouvisející tvrzení.

Další druh argumentu, který bývá v některých společnostech opakován ad nauseam, zní takto: Nemůžeme ženy nechat řídit auta, protože ženy smí řídit auta jen v bezbožných zemích. V podstatě se tento i předchozí příklad snažily ukázat, že nějaká skupina lidí je kategoricky špatná. Proto sdílet s touto skupinou byť jen jediný rys by z nás udělal člena této skupiny, a tím by se nás začalo týkat všechno zlé, co je se skupinou spojováno.

Je také znám pod svým latinským názvem, tu quoque, tedy ty také. Tento klam odpovídá na obvinění obviněním se záměrem odvést pozornost od původního argumentu, namísto adresování zmíněného tématu. Například John říká: „Tento muž nemá pravdu, protože nemá žádnou integritu; jen se ho zeptejte, proč ho propustili z práce,” na což Jack odpovídá: „Co kdybychom si promluvili o tom tučném bonusu, co sis loni odnesl domů, přestože jste propustili půlku lidí.” Stížnost na pokrytectví můžeme také použít v případě, když někdo zaútočí na jinou osobu proto, že to, pro co dotyčná osoba argumentuje, je v rozporu s jejími minulými skutky [Engel].

V epizodě tematické britské televizní show Have I Got News For You byl jeden z účastníků panelové diskuze v opozici vůči demonstracím proti korporátní chamtivosti v Londýně kvůli očividnému pokrytectví účastníků, kteří ačkoliv se tváří, že jsou proti kapitalismu, přesto i nadále používají chytré telefony a kupují si kávu. Ukázka je dostupná tady: youtu.be/8WvAkhW-XNI

A tady je další příklad z filmu Jasona Reitmana, Děkujeme, že kouříte (Fox Searchlight Pictures, 2005), kde je na tu quoque postavena výměna, kterou Nick Naylor, výmluvný lobbista za tabákový průmysl, zakončí takto: „Je mi k smíchu představa, že mě nějaký pán z Vermontu označuje za pokrytce. Ve stejný den tento stejný muž pořádal tiskovou konferenci, kde žádal, aby americká pole s tabákem byla posečena a vypálena, a přitom vzápětí nastoupil do soukromého letadla a přeletěl na jih na veletrh Farm Aid, kde přijel na pódium v traktoru a fňukal nad hrozným osudem amerických farmářů.”

Skutečnost, že velké množství lidí, možná dokonce většina, něčemu věří, tento klam povyšuje na důkaz toho, že to musí být pravda. Některé argumenty, které bránily širšímu přijetí objevných myšlenek, jsou tohoto druhu. Galileo například čelil posměchu od svých současníků za svou podporu Koperníkovu modelu. A nověji tu máme třeba Barryho Marshalla, který musel přistoupit k extrémnímu kroku a sám vypít nakažlivý roztok, aby přesvědčil vědeckou komunitu, že žaludeční vředy mohou být způsobeny bakterií H. pylori, protože tato teorie byla do té doby zavrhována.

Nalákat lidi do přijímání toho, co je populární, je metoda často používaná v reklamě a politice. Například Všechny hustý děcka používají tenhle gel na vlasy; buď jedním z nich. Ačkoliv být „hustým děckem” je možná lákavá nabídka, neposkytuje pobídce kupovat inzerovaný produkt pražádnou podporu. Politici často používají podobnou rétoriku, aby dodali zdání podpory svým kampaním a strhli další voliče.

Argument ad hominem útočí na charakter osoby místo na to, co dotyčná osoba říká. Záměrem je odvést diskuzi jinam a argument oné osoby zdiskreditovat. Například Nejste historik; radši se držte svého oboru. Ať už dotyčný je nebo není historik, nemá to vliv na hodnotu původního argumentu a nijak to neposiluje pozici útočníka.

Tento druh osobního útoku označujeme jako urážlivý ad hominem. Existuje ještě další druh, označovaný jako nepřímý ad hominem, ten z cynických důvodů útočí na druhé tím, že hodnotí jejich záměry. Například Ve skutečnosti vám vůbec nezáleží na snížení kriminality ve městě, prostě jen chcete, aby pro vás lidé hlasovali. Jsou ale situace, ve kterých je otázka charakteru a integrity dotyčné osoby tématem, na které lze legitimně upozornit, například při svědectví u soudu.

⁸ Ilustrace je inspirována internetovou diskuzí, které se účastnil jeden přespříliš horlivý a tvrdohlavý programátor.

Skládat znamená usuzovat, že celek musí mít jistou vlastnost, protože ji mají jeho části. Když ale budeme parafrázovat Petera Millicana: přestože má každá ovce ve stádě matku, nevyplývá z toho, že stádo má matku. Tady je další příklad: Každý modul v tomto softwarovém systému byl podroben sadě testů a všemi testy prošel. Proto, až budou všechny moduly propojeny, systém nepřekročí žádný z parametrů ověřených těmito testy. Skutečnost je taková, že zapojení jednotlivých částí do systému přinese vyšší komplexitu kvůli vzájemným závislostem, a ty zase mohou vytvořit nový prostor pro možná selhání.

Rozdělovat oproti tomu znamená usuzovat, že část celku musí mít jistou vlastnost proto, že celek, do kterého část náleží, tuto vlastnost má. Například Náš tým je neporazitelný. Kterýkoliv z našich hráčů by si poradil s kterýmkoliv hráčem z libovolného jiného týmu. Ačkoliv může být pravda, že tým jako celek je neporazitelný, nejde to použít jako důkaz toho, že každý jeden z hráčů v týmu je neporazitelný. Úspěch týmu přece není vždy jen součtem individuálních schopností jeho členů.

Logická chyba: Chyba v uvažování, jejímž výsledkem je neplatný argument. Logické chyby se týkají pouze uvažování, kterým přecházíme od jednoho výroku ke druhému, nezahrnují chyby ve faktech. Jinak řečeno, neplatný argument na dané téma neznamená, že o tématu nejde uvažovat. Logické chyby porušují jeden nebo více principů, o které se platné argumenty opírají, jako jsou dobrá struktura, konzistence, jasnost, pořadí, relevance a celistvost.

Formální klam: Logická chyba, jejíž podoba neodpovídá pravidlům odvozování v logickém kalkulu. Platnost argumentu může být vyhodnocena už jen analýzou jeho abstraktní struktury, aniž by bylo třeba zabývat se obsahem.

Neformální klam: Logická chyba, která spočívá v obsahu a kontextu spíše než ve formě. V uvažování by měla být některá ze známých chyb, aby šlo argument považovat za neformálně klamný.

Platnost: Deduktivní argument je platný, pokud jeho závěr logicky vyplývá z jeho premis. Jinak říkáme, že je neplatný. Označení platný a neplatný používáme pouze na argumenty, nikoliv na výroky.